Celý tento blog býval poháněn NanoBloggerem, což je bashový skript. Tudíž veškerý obsah, kromě komentářů, byl tvořen statickými html stránkami. No a tyhle stránky jsem vytvářel na svém počítači a posléze přesouval na webový server. To jsem dělával pomocí příkazu scp.

Jak se počet příspěvků zvyšoval, začalo být neúnosné při každém updatu kopírovat celý obsah, hledal jsem tedy něco, čím bych mohl provádět inkrementální aktualizaci, aby se přenášely jen změny mezi jednotlivými verzemi. Věděl jsem o rsync, který se v Gentoo používá pro aktualizaci portage stromu, ale předem jsem ho zavrhl, protože jsem soudil, že má architekturu server-klient a používá nešifrované spojení. Když jsem ale nenašel žádný ssync, rozhodl jsem se, že přeci jen pročtu manuál rsyncu.

Zjistil jsem, že rsync vůbec nepotřebuje server, ve skutečnosti se chová velice podobně jako scp, dokonce defaultně se připojuje ne pomocí rsh, ale pomocí ssh. Takže změna způsobu aktualizace z úplné na inkrementální spočívá vlastně jen v nahrazení programu scp programem rsync. Poučení pro příště: Neodsuzovat předem programy jen proto, že začínají písmenem r

Od pátku 26.5.2006 má pražské metro novou stanici, Depo Hostivař. Ve skutečnosti ale nedošlo k žádnému prodloužení trati, pouze se rekonstruovala část kolejí, které již z počátku 80. let vedou ze stanice Strašnická do malešického depa, které se jmenuje Hostivař .

Díky tomu se poprvé v historii jezdí část cesty i po povrchu do bývalé myčky, ve které je nová stanice zbudována, která sousedí s budovou depa. Kromě toho je stanice zajímavá rekordně nejmenší sířkou ostrova mezi dvěma vlaky, cca. 6 m. Člověk má pocit, že vystoupí z vlaku a dalším krokem spadne do kolejiště na opačně straně. Také výzdobu stanice tvoří na trať A dost neobvyklá žlutá barva a ošklivě obyčejný font, kterým je stanice nadepsána (ostatní stanice mají font Metron).

Stanice ale hlavně obsahuje spoustu technických zajímavostí, které stojí za to si prostudovat. Už při příjezdu do stanice si člověk může, když má trochu štěstí, prohlédnout, jak se vytahují soupravy z depa. Ona totiž v depu není napájecí kolejnice dole, ale speciální vypínatelná napájecí traverza nahoře. Takže když je potřeba vyjet z depa, zadní vůz soupravy se připojí kabelem s "napájecí traverzou" a popotlačí soupravu na zápraží tak, aby alespoň první sběrač prvního vozu najel pod napájecí kolejnici.

Po příjezdu do stanice jsou k vidění další technologické lahůdky. Zejména zařážedlo na konci trati, opatřené absolutním návěstidlem, které však umí návěstit jenom stůj. Upřímně řečeno bych ani nechtěl vidět soupravu, která toto návěstidlo přejede. Aby se tak nestalo, je ve vzdálenosti cca. 40 m před zarážedlem u kolejí nainstalována skoba autostopu, která po najetí vlaku způsobí zapůsobení nouzové brzdy. Když se člověk trošku nakloní přes zábradlí, které kryje slepou kolej, může si na mašině prohlédnout právě háček autostopu, nebo "očuchávače LZA", neboli snímače vlakového zabezpečovače pro trať A, kterýžto je tvořen indukčními smyčkami v kolejišti.

Poslední věc, na kterou bych rád upozornil, je zapojení kolejových obvodů stanice. Každá kolej má ve stanici dva kolejové obvody a třetí, který pokračuje ven. Slepá kolej bez zarážedla není žádným kolejovým obvodem kryta, a tak je pouze zapojením obou kolejnic na střední odbočku prvního stykového transformátoru zajištěn odvod zpětného trakčního proudu při případném vjezdu do slepé koleje. Od prvního stykového transformátoru začíná první kolejový obvod, který končí zhruba v půlce nástupiště klasickou dvojicí stykových transformátorů, jak je možno vidět v mnoha jiných stanicích. Druhý kolejový obvod končí kousek za výjezdem ze stanice a klasická dvojice traf je tam doplněna i kabely připojenými na střední pás, sloužící k odvodu zpětného trakčního proudu do měnírny.

Tolik tedy technické zajímavosti nové stanice Metra.

S pokračujícím vývojem jádra se nejprve objevil udev, pak se devfs označil jako DEPRECATED a nakonec zbyl pouze udev. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu bojovat, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat .

O čem to vlastně mluvím? Přece o správcích dynamického adresáře dev, který obsahuje speciální soubory pro každé zařízení, co v počítači existuje. A když už mne kernel donutil nainstalovat udev, proč ho nepoužít na transparentní pojmenovávání externích zařízení, co k počítači připojuji. Ono totiž v oblasti disků platí v linuxu pravidlo, že všechno, co není IDE, je SCSI. Takže jméno sd[a-z] si rozdělují jak SATA disky, tak USB disky, tak opravdové SCSI disky. Jěště k tomu je rozdělovací klíč pouze podle toho, kdo dřív, což je dost nepraktické a může to vést k fatálním omylům (Například chci naformátovat flashdisk, co se jmenuje sda1, a on to ve skutečnosti bude můj nový SATA disk )

Přitom udev nabízí mnoho úrovní rozlišování názvů, například podle sběrnice, nebo třeba podle konkrétního ID zařízení. O tom chci pravě mluvit. Připojím tedy zařízení, třeba svůj Mp3 přehrávač. Systém mu přidělí jméno sda. Pomocí programu udevinfo zjistím, podle čeho by se dal přehrávač najít:

# udevinfo -q env -n /dev/sda
ID_VENDOR=iriver
ID_MODEL=MassStorage_Disc
ID_REVISION=0001
ID_SERIAL=iriver_MassStorage_Disc
ID_TYPE=disk
ID_BUS=usb
ID_PATH=pci-0000:00:1d.0-usb-0:2:1.0-scsi-0:0:0:0

Je vidět, přehrávač se dá zjistit třeba pomocí ID_VENDOR. Takže do /etc/udev/rules.d/01-local.rules napíšu

BUS=="usb", KERNEL=="sd*", ENV{ID_VENDOR}=="iriver", NAME="iriver%n"

a čekám, že po novém připojení už se bude jmenovat /dev/iriver. Není tomu tak. Proč? Ono totiž ty proměnné prostředí, podle kterých se dá zjistit, co je to za zařízení, se načítaji jiným příkazem až v souboru /etc/udev/rules.d/50-udev.rules, takže v době, kdy se vyhodnocuje výše uvedené pravidlo ještě není prostředí nastaveno. Je potřeba teda před daný řádek s pravidlem okopírovat pravidlo pro načtení proměnných prostření z uvedeného souboru. Celý soubor /etc/udev/rules.d/01-local.rules musí tedy vypadat takto:

BUS=="usb", KERNEL=="sd*", ENV{ID_SERIAL}=="", IMPORT="usb_id -x"
BUS=="usb", KERNEL=="sd*[0-9]", IMPORT{parent}=="ID_*"
BUS=="usb", KERNEL=="sd*", ENV{ID_VENDOR}=="iriver", NAME="iriver%n"

EDIT> Zjistil jsem, že uvedená pravidla se načítají také v souboru 01-early.rules, takže stačí svůj lokální soubor s pravidly pouze správně pojmenovat 10-local.rules a funguje to taky.

Nastavit si v Linuxu české prostředí není problém. Já osobně jsem si zvykl na kódování češtiny ISO-8859-2, protože jde o kódování s pevnou délkou znaku (narozdíl od UTF-8 - s tím má bash dodnes problémy) a zároveň bez nějaké nadbytečnosti. Navíc všechny znaky, které jsem kdy potřeboval napsat, znaková sada ISO latin 2 (to je ta samá, jen jiný název) obsahuje.

Pro zapnutí české podpory obvykle stačí nastavit proměnnou prostředí LANG na cs_CZ. Aby byly české znaky čitelné na textové konzoli, je potřeba ještě zavést příslušný font:

setfont lat2-16

Teď už všechno píše správně česky, až na manuálové stránky. Už ani nevím, kolik hodin mě stálo, než jsem přišel na to, že stačí v souboru /etc/man.conf opravit řádek

NROFF           /usr/bin/nroff -Tascii -c -mandoc

na řádek

NROFF           /usr/bin/nroff -Tlatin1 -c -mandoc

Pozor, opravdu tam je latin1.

V archivu Audiovizuálního centra Silicon Hill se objevila jedna z mých přednášek v rámci projektu SUT.

Veselé sledování